Pronásledování židů ve Vrchlabí
(Volně přeloženo z knihy FANINKA, ČESKÁ MOZAIKA. E. Vladyka, nar. roku 1934 ve Vrchlabí, vlastním jménem Erika Dietrich, rozená Wlassak, do roku 1946 žila ve Vrchlabí, po vyhnání působila až do roku 1958 v bývalém východním Německu. V roce 1958 za dramatických okolností uprchla se svým manželem Wolfgangem Dietrichem, oběma rodiči a dvěma dětmi do Hesenska, nakonec zakotvila v Sársku ve městě Neunkirchen. Celý život učila, před důchodem na gymnáziu předměty němčina, hudební výchova a náboženství. Knihu vzpomínek napsala v požehnaném věku 79 let, Faninka evokuje jméno matky, Vladyka je pseudonym ze jmen Wlassak – Dietrich. Hans – otec, majitel obchodu, Faninka – matka, učitelka z Kostelního náměstí, Riki – Erika, dcera, autorka knihy)
V dobré víře sázeli nyní mnozí občané města Vrchlabí na spokojený život v míru s člověčenstvím jako nejvyšší hodnotou. Ovšem již čtyři týdny po osvobození po desítky let trvajícím národnostním útlaku jejich veškeré naděje pohřbil zážitek, který se stal přímo na vrchlabské hlavní třídě: jako omráčení prožili nelítostné snažení několika uniformovaných, která vedla ke kruté tragédii, která se před jejich zraky odehrála 9. listopadu 1939 (podle policejního protokolu se událost stala o den později, tedy 10. listopadu, pozn. překladatele). A v hermetickém tichu, které scénu doprovázelo, zvítězil nanovo strach. K davu lidí, kteří se na hlavní ulici přímo před domem Wlassakových shromáždil (dům proti dnešnímu finančnímu úřadu, tehdy soudu, dnes Optika Leoš Zvoníček, poznámka překladatele), se náhodou připojil i dvanáctiletý školák, Gottsteinův syn z posledního hornovrchlabského domu před Herlíkovicemi, kde jeho otec provozoval truhlářství.
Právě ten den ho propustili z nemocnice a na místě se ocitl na své cestě domů do Hořejšího Vrchlabí. Aby mohl dobře sledovat, co se u soudu děje, vylezl na malé lešení, které stálo před výlohou Wlassakova domu a mělo posloužit k obnově firemního nápisu „Radio Wlassak“.
Z lešení mohl chlapec dobře sledovat doširoka otevřené okno nad vchodem do soudní budovy. Zevnitř se k němu blížili dva muži v uniformách; vlekli s sebou těžký náklad: byl to člověk! Vystrčili ho hlavou napřed z okna, tak daleko, že se zachytil šikmé vlajkové tyče nad vchodem. Černé, trochu prošedivělé lokny mu splývaly přes sinalý obličej. „Tak mi přeci pomozte, vy lidé!“ křičel ve smrtelné hrůze.
Jeho zlatý cvikr mu spadl a roztříštil se na asfaltu. „Vždycky jsem k vám dorazil, když jste mne povolali!“
Tehdy poznal malý žák v mučeném židovského lékaře Königera, který se vždy dobře staral o jejich rodinu i babičku. „Copak
se tady děje, lidi?“ ozval se z davu široko daleko slyšitelný zvučný mužský hlas, který prozradil bývalého rakousko-uherského
důstojníka zvyklého rozkazovat: „To se nedělá!“ Urostlý elegantní asi čtyřicetiletý pán v módních kalhotách a světlém dvouřadém plášti si razil cestu davem, a nakonec zmizel v temném vchodu do soudní budovy.
„Guido Rotter junior, mladší syn továrníka Rottera,“ roznášela šeptanda uctivě davem, neboť Guido Rotter senior byl svými úředníky ctěn a oblíben. A dav znovu, tentokrát z otevřeného okna, slyšel Rotterův rozkazovačný hlas (tady se s velkou pravděpodobností jedná o fabulaci autorky. Pozn. překladatele).
V tu chvíli dva muži v uniformě vytáhli k smrti vyděšeného, svázaného a spoutaného doktora Königera zpět do místnosti za
oknem.
O několik dní později stál na vrchlabském nádraží vlak připravený k odjezdu. Na nejnižším nástupním schůdku prvního vagónu za supící lokomotivou stála jemná starší dáma; před ní na nástupišti plakala hořkými slzami na rozloučení mladá žena. Byla to služebná rodiny židovského advokáta doktora Jelínka. Naposledy políbila milostivé paní ruku.
Starší stříbrovlasá dáma ji objala a něco jí zašeptala: její slova jako proroctví putovala v roce 1945 sudetoněmeckým obyvatelstvem:
„Teď my – pak vy!“
„Projdeme obchodem,“ řekla Faninka a vstoupila dovnitř.
Tady před nimi stál Hans, v obličeji bledý jako stěna.
„Co je ti?“ vydechla Faninka šokovaně.
„Už je mi lépe,“ odpověděl tiše, „koupil jsem si enciánové kapky.“
„Ty, a kořalku?“ podivila se Riki, „nechceš se přece stát alkoholikem?“ ptala se ustrašeně.
„Jistěže ne; ale dneska jsem svůj žaludek musel uklidnit kapkou alkoholu. Představte si, dneska sem předvedli židy a tři z nich vystrčili z okna hlavou dolů. Byli to vrchlabští židé: doktor Jelínek, doktor Königer a doktor…“ „To přece není možné!“ přerušila rozčileně Faninka Hanse.
„A přece,“ odvětil, „celý pogrom jsem odsud z obchodu mohl pozorovat.“ V té chvíli se otevřely dveře krámu a dovnitř vstoupil Josef Pittermann z Hostinného, židovský příbuzný: „Maminku,“ koktal, „maminku dneska odvedli; do Terezína ji chtějí odvézt!“ A začal hlasitě vzlykat, ale jen na okamžik; hned byl zase při síle:
„Můžete nám pomoci?“
Hans ztěžka oddychoval, ale Faninka klidně odpověděla: „Ano, Pepo, hned napíši své sestře do Ústí nad Labem, ta se musí o tvou maminku postarat. Ale co bude s tebou?“
„O sebe strach nemám!“ S těmito slovy vytáhl svou pracovní knížku: Hans ji otevřel a do očí ho hned udeřilo červené razítko: velkými písmeny tam stálo slovo: „poloviční žid“. „To slovo dole je rozhodující, sám můj šéf mi ho do pracovní knihy vtiskl.“
„Nepostradatelný,“ četl Hans.
„Jedno slovo,“ pomyslel si, „jedno jediné slovo může zachránit lidský život!“
Mgr. Martin Bartoš