Hřbitovní stezka za pamětí Vrchlabí

Ignác Theodor Petera (1840-1904), zakladatel automobilového průmyslu ve Vrchlabí. Učil se u vrchlabského sedlářského mistra Petera Ettela ve Vrchlabí, kde se od roku 1862 natrvalo usadil. V roce 1864 založil firmu Ig. Theodor Petera s anglickým sedlářstvím a výrobou saní a kočárů, v témže roce se oženil s Annou Košťálovou z Dolní Branné, s níž měl devět potomků. Po náhlé smrti na zápal plic 20. června 1904 vedli firmu společnou rukou tři synové Theodor, Josef a Robert. Zlom ve výrobním programu firmy, která se až do roku 1908 specializovala na výrobu postrojů pro koně, sedel, kočárů a saní, nastal v okamžiku, kdy pro vrchlabského továrníka Jerieho vyrobila první automobilovou karosérii. Poté již na základě výrobní smlouvy s libereckou továrnou RAF (Reichenberger Automobilfabrik) nastala éra výroby automobilových karoserií. Jeden z výrobků byl dokonce určen pro samotného císaře Františka Josefa I. Legenda vypráví, že do automobilu nikdy za svého života neusedl z obavy před vším moderním. Během první světové války se sortiment Peterovy firmy přizpůsobil válečné poptávce. Ve vrchlabské továrně se vyráběly lehké dvoukolové vozíky, dřevěné podstavce pro strojní pušky, karosérie sanitních vozů nebo jednoduché sáně. Zkušebně se tu vyráběla i letadla. Za první republiky výroba kočárů zcela zanikla a firma vyráběla karosérie na podvozky různých typů českých, anglických a amerických automobilových značek. Kolem roku 1930 zahájila firma sériovou výrobu motorových a bezmotorových kluzáků. Na konci slavné éry za 2. světové války firma patřila společníkům Josefům Peterům staršímu a mladšímu a synovci a zároveň bratranci Theodoru Peterovi, firma se soustředila na válečnou výrobu součástek a cvičných kluzáků Schneider Grünau a aut s namontovanými kulomety. Pracovali zde váleční zajatci z Francie, Ruska, Belgie, Polska, Nizozemí a Ukrajiny. Po válce přešel veškerý majetek firmy v hodnotě asi 25 miliónů korun na základě Benešových dekretů do rukou státu a posléze pod mladoboleslavskou Škodovku. Montáž aut zde skončila v roce 2012, dnes je v továrně koncernu Volkswagen zavedena výroba automatických převodovek. Málo nápadná rodinná hrobka v klasicistním stylu se secesními prvky na čestném místě vlevo za hřbitovním vchodem pochází z roku 1894.

(dnes odkoupená hrobka Fraňkova, Hrkelová)
Klasicistní hrobka, která byla po poválečném odsunu ponechána svému osudu, poté se dostala do rukou české rodiny Hrkelových, která ji vzorně zrestaurovala. Typickými znaky klasicismu, které najdeme i na některých dalších stavbách našeho průvodce, jsou souměrné fasády s pilastry, plochý rizalit a nad ním trojúhelníkový, segmentový nebo stlačený štít. Hrobku navrhl vrchlabský architekt Zirm v roce 1901 (Zirm se neúspěšně zapojil do výběrového řízení na stavbu nového vrchlabského děkanského kostela, jeho tři půdorysné návrhy kostela v klasicistním stylu vrchnost nevybrala). Stavební plán v celém rozsahu je k vidění v archívu vrchlabského stavebního úřadu.

Významná vrchlabská osobnost 2. poloviny 19. století (1824-1888), vrchlabský děkan, který má zásluhu na výstavbě nového děkanského kostela na dnešním náměstí Míru. Zároveň byl školním inspektorem za Rakouska-Uherska a aktivním bojovníkem proti emancipaci českého jazyka v rakouskouherském školství. Za války prusko-rakouské v roce 1866 víceméně úspěšně intervenoval u pruského velení proti rabování a rekvizicím potravin. Jako první předseda Rakouského krkonošského spolku se zasloužil o rozvoj turistiky v Krkonoších, jeho jméno dodnes nese turistická cesta údolím Bílého Labe, město Vrchlabí (a také Loket a Rokytnice nad Jizerou) mu udělilo titul čestného občana.

Klasicistní a neoslohové objekty, které představují typickou ukázka honosnější hřbitovní architektury první poloviny 19. století.

Hrobka z roku 1814, jedna z nejstarších na našem hřbitově. Objednavatelem hrobky, ozdobené sochami Václava Prachnera, byl obchodník s přízí Jan Kostial (zemřel v roce 1814). O dva roky později zde spočinul jeho syn Ignác Antonín a v roce 1822 další, starší syn Jan Antonín. Václav Prachner (1784-1832) byl pražským sochařem z rodiny původem z Bavorska, jedním z nejvýznamnějších představitelů klasicistního sochařství v Čechách, pokračovatelem rodinné sochařské tradice. Sochy jsou svědectvím o částečném vlivu české, pražské sochařské školy v severním českém pohraničí, kde se ve větší míře spíše uplatňovala slezská či saská tvorba. Hrobka je památkově chráněna od roku 2010.

Velmi poničenou hrobku do původního stavu zrekonstruovala vrchlabská firma pana Daňka zabývající se obnovou drobných církevních památek. Obnovu financoval a kontroloval prapravnuk pana továrníka a podnikatele v textilním průmyslu a ve 2. polovině 19. století také dlouholetého starosty našeho města Adalberta Ehingera Kristian Ehinger, bývalý právní zástupce největší evropské automobilové firmy VW, do jejíhož koncernu patří i vrchlabská továrna Škoda-Auto a. s.

Dominantu klasicistní zchátralé hrobky představuje cenná nesignovaná ženská  socha. Jméno Pohl je ve Vrchlabí spojeno s ryteckým uměním a později s obchodem. Ve stavebním archívu se zachoval návrh na rekonstrukci hrobky v novogotickém slohu, která se však z neznámých důvodů neuskutečnila.

Torzo hrobky v klasicistním stylu, jedné z nejstarších v našem průvodci. Pochází zřejmě z doby založení vrchlabského místa posledního odpočinku na začátku 19. století. Červený pískovec byl v té době dostupným materiálem, krásně koresponduje s rodinným jménem. Rodina podnikala v textilním průmyslu, vlastnila kromě jiného i bělidlo, kde dnes sídlí firma Havex.

Guido Priesel (1890-1918) byl průkopníkem létání a letectví v našem městě. Již před první světovou válkou zkonstruoval několik letadel, která testoval na louce ve Vejsplachách (z německého Weissbach, Bílý potok, dnes Bělá) za dnešním novým fotbalovým stadionem, kde měl i plátěný hangár a malou dílnu. Během první světové války pracoval nedaleko Vídně, kde jako letecký konstruktér vyvíjel bojové letouny pro rakouskou armádu. Pracoval na jednomístné stíhačce a byl autorem synchronizačního zařízení pro letecké kulomety. Vysloužil si hodnost nadporučíka, konce války se však nedožil. Zahynul v březnu 1918 při leteckém neštěstí. Inženýr Priesel byl na našem hřbitově pochován 20. 3. 1918.

Josefína Kablíková, dcera továrníka Ettela, si vzala Vojtěcha Kablíka poté, co ve Vrchlabí koupil lékárnu U orla (dnešní lékárna Devětsil). Díky svému působení v lékárně se dostala k bylinkám a botanice, ve volném čase podnikala výpravy do hor, kde sbírala a preparovala rostliny, kterých z Krkonoš do botanických ústavů v Praze, Vídni a Řezně poslala bezmála 50 tisíc. Vytvořila také několik botanických herbářů. Její praktická botanická činnost a korespondenční výměna preparátu jí přinesla širší známost v odborných botanických kruzích. Do Vrchlabí za ní jezdili Jan Evangelista Purkyně a malíři Josef a Quido Mánesové. Quido ji v roce 1848 zvěčnil na vycházce nedaleko Sněžných jam. Její jméno žije v názvech několika krkonošských rostlin. Ve Vrchlabí též založila nadaci ke studijní podpoře talentovaných nemajetných žáků. Její manžel Vojtěch Kablík, který zmíněnou lékárnu koupil v roce 1805, byl taktéž zaníceným přírodovědcem. Vybudoval rozsáhlé botanické, zoologické a mineralogické sbírky, spolu s manželkou založilo ve Vrchlabí první krkonošské přírodovědné muzeum. Zároveň byl zdatným chemikem, svoje nadání převtělil do vynálezů nových postupů bělení látek a barvení papíru. V roce 1817 spolu s F. X. Broschem vybudovali v Praze první chemickou továrnu. Vypracoval také odborný rozbor minerálních vod v nedalekých Janských Lázních.

Dominantu střední části hřbitova představuje novogotická rodinná hrobka. Svou architekturou se řadí k architektonickým perlám našeho hřbitova.  Provedením a zpracováním je velmi podobná městskému děkanskému kostelu sv. Vavřince. Rodina fabrikantů, majitelé objektů, ve kterých se dnes nachází sídlo několika firem, patřil jim také zámeček s parkem v Nádražní ulici, kde sídlí Galerie Morzin. Willibald Jerie starší (1819-1895) podnikal v textilním průmyslu a politicky se angažoval. V letech 1861 až 1867 byl poslancem Českého zemského sněmu za volební obvod Vrchlabí – Lánov – Hostinné. Stejnojmenný vnuk Willibald Jerie mladší vedl továrnu do své smrti v roce 1927 a byl jedním z prvních zákazníků vrchlabské karosářské firmy Petera a synové, jejichž rodinnou hrobku jste si již prohlédli těsně za hřbitovním vchodem. Peterovi právě pro Jerieho vyrobili vůbec první automobilovou karosérii. Zajímavostí je, že Jerieho hrobka po mnoho let sloužila jako provizorní úložiště ostatků majitelů vrchlabského panství rodu Czernin-Morzin. Ostatky byly v roce 2017 přesunuty do rodinné hrobky nad zámeckým parkem. Památkové ochrany se hrobce dostalo v roce 2010.

Hrobka z roku 1880 v ranně secesním stylu, pro který jsou typické rostlinné ornamenty, kružnice, věnce se stuhami a svislé lišty. Zde pochovaný Karl Sirowatka byl podnikatelem a obchodníkem, ale také jedním z prvních krkonošských lyžařů a propagátorů lyžování. V roce 1892 podnikl spolu se čtyřmi dalšími vrchlabskými lyžařskými průkopníky první velkou dvoudenní lyžařskou hřebenovou túru.  Mnozí z vrchlabských si také jistě vzpomenou na jeho dceru Luisu Chaloupskou, po válce nasazenou do vrchlabské nemocnice, která se později vdala za českého lékaře a díky tomu mohla jako jedna z mála sudetských Němek ve Vrchlabí zůstat a vykonat pro město mnoho užitečného.

Další hrobka v secesním stylu, která se vyznačuje prvky popsanými u předchozího hrobu. Ettelovi podnikali v papírenském průmyslu, jejich podnik se nacházel pod nejstarším vrchlabským kamenným mostem přes Labe. Továrnu od Ettelů později koupil Willibald Jerie.

V klasicistní hrobce z roku 1882 spočívá rodina Rotterových, textilních podnikatelů, majitelů přádelen lnu, juty a tkalcovny v Hořejším Vrchlabí. Nejvýznamnějším zástupcem rodiny byl Quido Rotter starší, který prozíravě podporoval turistiku a lyžování a zasloužil se o to, že Vrchlabí můžeme právem považovat za kolébku lyžování ve střední Evropě. Založil a dlouhá léta také vedl síť prázdninových ubytoven pro žáky a studenty, první z nich v dnes již nestojící škole v Hořejším Vrchlabí, která se velmi rychle rozrůstala v Čechách, Rakousku, Slezsku a Německu. Jeho činnost prvního prezidenta rakouského lyžařského svazu připomíná pamětní tabulka na hrobce, kde spočinul v roce 1940. Nápis, respektive překlad německého originálu, je nepřesný, Rotter byl skutečně prvním prezidentem rakouského svazu, jak uvádí německý text, nikoliv spolku. Jeho syn Quido Rotter mladší se účastnil bojů ve Velké válce na frontě v severní Itálii. Za první republiky působil ve strukturách německého lyžařského svazu v Československu. Po válce byl odsunut do Karlsruhe.

Novorománská pískovcová hrobka z nádherně řezaných pískovcových kvádrů. Hrobku navrhl vrchlabský architekt Zirm. Rotterovi patřili k významným podnikatelům v textilním průmyslu, jejich továrna se nacházela v Hořejším Vrchlabí. Hrobka je pod památkovou ochranou od roku 2010.

Rohová hrobka v neorenesančním slohu, obzvláštňují jí některé secesní prvky. Socha Krista je signována Karlem Heinrichem Scholzem, sochařem z Luhu, dnes osady patřící k Raspenavě. Proslavil se zejména bronzovou sochou Albrechta z Valdštejna, která stojí na hlavním náměstí ve Frýdlantu v Čechách. Sochu vytvořil v roce 1934, z časů první republiky pochází i socha na našem hřbitově. Scholz je snad nesmrtelně zapsán v Haškově Švejkovi, kde prý je o něm zmínka jako o sochaři Scholci. Zejména díky Scholzově soše je hrobka pod památkovou ochranou od roku 2017.

Výjimečný hrob z roku 1915 ve stylu kubismu s typickými krystalickými tvary.

V hrobce spočívá Kleofáš Hollmann (1865-1924), rodák ze Špindlerova Mlýna – Svatého Petra, stavitel a architekt, který se podílel na dnešní podobě našeho města. Jednou z jeho nejkrásnějších staveb je bezesporu vila v Žižkově ulici, dnešní sídlo našeho dětského domova. Projektoval nebo zrealizoval i výstavbu dnešního vrchlabského gymnázia budovy ČSOB, secesního kostelíka v Zadních Herlíkovicích či ve stejném slohu pojatou evangelickou faru i neexistující evangelický kostel v Prostředním Lánově. Velkou měrou se také podílel na architektuře zaniklého židovského hřbitova. Dodnes jsou patrny stopy jeho práce v částečně zachovalém městském parku. Zemřel jako účastník průvodu v rámci župní turnerské slavnosti 13. července 1924, kterého se zúčastnil z titulu tehdejšího vrchlabského starosty, z titulu, ze kterého se mohl těšit pouhé dva roky.

Architektonicky zajímavá hrobka v kubistickém stylu s krystalovými prvky.

Památník vznikl jako pocta vojákům zemřelým na následky zranění v bojích Velké (tedy 1. světové) války. Po 2. světové válce, patrně ještě před koncem roku 1945, tu spočinuli sovětští vojáci. Jednalo se o exhumované ostatky šesti uprchlých sovětských zajatců (mělo se jednat o mladíky ve stáří 18 až 19 let), kteří byli popraveni a pohřbeni do jámy na bývalém židovském hřbitově. Slavnostně tu pochovali také vojína, zastřeleného při rabování 10. 5. 1945 u školy na Kostelním náměstí. Zde, na rychle pojmenovaném Stalinově náměstí, byl také původně pohřben. Zřejmě tu našli místo posledního odpočinku i sovětští strážní z firmy Lorenz, pozdější Tesly. Našli zde prý podle vyprávění pamětníků několik sudů označených lebkou a zkříženými hnáty, které obsahovaly metylalkohol. Po jeho požití zemřeli. Celkem by zde měly spočívat ostatky 22 sovětských vojáků. Monumentální podoba památníku není dílem komunistické propagandy, již původní podoba se vyznačovala mohutností a velikostí. Každý ze zemřelých rakouských vojáků ve vrchlabském lazaretu zde měl důstojné místo se samostatným hrobem a cedulkou na dlouhé zdi. Historickým paradoxem je, že památník je už od roku 1964 chráněnou kulturní památkou, ačkoliv se architektonicky jedná o nemovitost prakticky bezcennou.

„Wer zu mir kommt, den werde ich nicht verstoβen.“ (Kdo ke mně přichází, toho nevyženu, Jan 6, 37).
Nápis, který nás při příchodu od památníku válečným obětem vítá, svou symbolikou koresponduje s naším místem posledního odpočinku. Centrem našeho hřbitova je litinový kříž, který s velkou pravděpodobností pochází z komárenských sléváren. V České republice se nacházejí další tři velmi podobné kříže, náš vrchlabský se díky velikosti a plastickému ztvárnění těší mimořádné estetické kvalitě. Je vysoký přes 6 metrů, Kristovo tělo v životní velikosti je polychromované. Barevná úprava sice není původní, ale svou kombinací barev velmi působivá. Na podstavci najdeme citáty z evangelií svatého Jana a Matouše.

Hrob poslední přímé oběti komunistické zvůle najdete snadno podle trnové koruny, kterou je hrob vrchlabského rodáka Pavla Wonky (1953-1988) dekorován. Komunisté ho odsoudili celkem třikrát, poprvé za kritiku poměrů v zaměstnání a vládnoucí hierarchie, podruhé za kritiku, nebo spíše „zneužití“ volebního systému, když se v souladu se zákonem pokusil kandidovat ve volbách v roce 1986 jako nezávislý kandidát do České národní rady. Ve vězení byl týrán a mučen. Třetí uvěznění pro nedodržení podmínek ochranného dohledu se mu stalo osudným. Zahájil hladovku a ve vězení zemřel pro celkové vyčerpání organismu v důsledku nedostatečné lékařské péče. Jeho pohřeb byl bezesporu největším v poválečné vrchlabské historii. Přímo se ho zúčastnilo kolem 2000 lidí, vedle signatářů Charty 77, členů Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, Jazzové sekce a disidentů i zástupci osmi velvyslanectví (Austrálie, Velké Británie, Francie, Itálie, Kanady, Spojených států amerických, Nizozemí a Německa). Událost natáčela vedle Státní bezpečnosti i německá veřejnoprávní televize ARD. Osud Pavla Wonky je učebnicovým příkladem zrůdnosti totalitního režimu, způsobu, jakým komunisté zacházeli se svými odpůrci. Jejich režim se neblaze promítl i do současného stavu hřbitova. Jeho odkaz je stále aktuální, v roce 2018 získal osvědčení účastníka třetího odboje in memoriam. Trnovou korunu poškodil v roce 2016 neznámý pachatel.

Nacházel se ve spodní části dnešního urnového háje. Vznikl v roce 1910 podle návrhu vrchlabského stavitele Kleofáše Hollmanna, který zde navrhl osm hrobek v horní části a několik desítek hrobů pod nimi. Do té doby vrchlabští židé pohřbívali své zesnulé na židovském hřbitově v Hořicích. Na konci první republiky se zde nacházelo asi 40 hrobů. Za druhé světové války nacisté hřbitov ušetřili, jeden z městských úředníků dokonce jeho podobu zaznamenal do podrobného plánku, který se zachoval v trutnovském okresním archívu. Židovský hřbitov zanikl až po druhé světové válce, město náhrobky prodalo a místo zplanýrovalo, aby uvolnilo prostor pro urnový háj. Jeho zánik mohl být přímo ovlivněn předchozím válečným zneuctěním – popravou a zahrabáním sovětských válečných zajatců.